čtvrtek 8. února 2018

Bolest hlavy, pot a slzy - studium vysoké školy

Neuniklo mi to. To, jak mnoho lidí v poslední době zveřejnilo své články s kritikou vysokoškoláků. A jako člověk, kterého se to týká bych moc ráda přispěla se svým názorem

Dočetla jsem se různé věci, které by se dali shrnout následovně: vysokoškoláci jsou jen banda znuděných, nenažraných, věčně se flákajících kavárenských povalečů. Kdyby to byl jen jeden článek, řekla bych dobrá a přešla bych to s tím, že to psal někdo zahořklý, ale při těch počtech už se to nedá jen tak přejít. A to víc, když s tímto názorem nesouhlasím.



A ráda bych ukázala, třeba na mém případě, jak daleko jsou tato tvrzení od pravdy. Kdy jsem se naposledy nudila si už ani nevzpomínám. Víte, ono to ani není moc možné, když máte neustále plno práce. Stíhat přednášky, cvičení, s přejížděním po celém městě, práci abyste nepošli hlady, psaní 9 semestrálních prací a přečíst 58 knih za semestr je totiž zhola nemožné i pokud do programu nepřidám nudu. Ba naopak, nedá se to zvládnout ani tak!

Tento semestr jsem měla denní rozvrh následující: tři z pěti dní jsem odcházela ráno v sedm hodin a bez pauzy na oběd jsem ve škole strávila do sedmi hodin do večera. Jeden z těchto dní dokonce do desíti v laboratoři. Následující dny jsem odcházela z domova na osmou, ve škole byla do čtyř a do jedné hodiny odpoledne. Zbývající čas, včetně víkendů jsem chodila na mizerně placenou brigádu (co taky jiného sehnat, když si můžete nadiktovat jen příšerné podmínky, toho kdy se dostavit). Po nocích jsem se věnovala přípravě, psaní seminárek, čtení knih. Naspala jsem něco kolem pěti hodin (což je třeba ještě se srovnání se zkouškovým luxus)denně. Vidíte v tom tu nudu?

Dobrá, dobrá. Můžete říci: "Ale vždyť je naprosto běžné, že vysokoškoláci na přednášky nechodí." Fráze, kterou jsem si za poslední dva roky vyslechla tolikrát, že bych to snad ani nespočítala. Je to totiž běžně rozšířený omyl, který od pravdy nemůže být snad už ani dál. Opět příklad moje studium. V semestru jsem měla třináct předmětů, z toho osm mělo ještě cvičení. Navštěvovat přednášky z jedenácti předmětů bylo povinné, u cvičeních to je osm z osmi. Takže se ptám: Myslíte si, že jsme tam nechodili?

Takhle otázka mě přivádí k jedné velice zajímavé myšlence: proč se v posledních letech takhle povinnost zavedla? Neměli by vysoké školy nechat přeci jen na studentech, na co se cítí, že zvládnou sami a k čemu již ten výklad potřebují? A je to opravdu o studentech a nebo se tím zase jen naplňuje nějaké nařízení, aby se všichni cítili super? Nebo se díky tomu mají skvěle cítit jen přednášející, jejichž přednáškové místnosti by jinak zeji prázdnotou, ať už z toho důvodu, že jejich výklad je nepotřebný a nebo že poslouchající jsi jsou vědomi toho, že uspat je uspí stejně dobře například večerníček? No myslím, že jsem právě na něco kápli, jelikož si vážně nemyslím, že by to bylo "pro naše dobro". 


Často v kritizujících článcích bylo zmiňováno, že se nám nechce pracovat. Samozřejmě nemohu mluvit za všechny, stejně jako ve všem zde zmiňované, ale nemyslím si, že by ten problém byl tolik v tom, že nechceme dělat, jako v tom, že na kdejakou brigádu nemůžeme díky časovému rozvrhu. Tohle nikdy nikoho nenapadlo? 

Když už píši o brigádám, nemůžu nezdůraznit, jak jsou pro nás důležité, ač obtížné je sehnat a náročné je navštěvovat. Taková brigáda je totiž jedna z věcí, která rozhoduje o tom, zda na VŠ vůbec budeme moci zůstat. Věřte nebo ne, ani vysokoškolský student nemůže být živ jen ze vzduchu který dýchá a musí někde bydlet (a o úrovni bydlení by se rovněž dalo dlouze diskutovat) a něco jíst. Dobrá hodně z nás dostává nějaký ten příspěvek od rodičů, někteří také ne, ale je opravdu jen velmi málo těch, by rodiče zvládli platit celé náklady spojené s vysokoškolským životem. 

Vždyť existují stipendia! Dámy a pánové, ale no tak, nedejte se vysmát... Zajímali jsme se někdy o to, kolik takové stipendium činní? Pravda, pokud jste na technickém oboru, tak to malá částka není, ale v ostatních případech stipendium za semestr ani zdaleka nepokryje měsíční bydlení. V případě mé katedry a mnoha dalších, dostanu totiž za dokonalý průměr (a co si budeme, je téměř nemožné jej dosáhnout) 1.00 rovných šest set korun na to abych následující půl rok vyžila. 

A tak je běžnou praxí vytřískat z brigády co jde, hlídat si markantní slevy s obchoďácích a poslední dva týdny v měsíci být o suchém rohlíku a čínské polévce. Protože víc si dovolit zkrátka nemůžete.

A co se kavárenských povalečů týče... ani já nemohu říct, že bych do kavárny nezašla... ale lze z toho okamžitě vyvodit, že tam utrácím peníze (haha) za drahé kávy? Ne! Běžně si objednávám vodu a kavárnu používám jen jako útočiště než bude zase čas jít do školy. Je totiž naprosto běžné, že univerzitní studovna zavře hodinu před tím, než nám vůbec začne poslední přednáška dne. A stát někde na ledové chodbě mi nepřipadá zrovna nejvíce zdraví prospěšné.

Napsala jsem toho spoustu, ale ani tak jsem ještě nevyčerpala vše co mám na srdci. A ráda se s vámi o to podělím, tudíž věřím, že brzy můžete očekávat druhý článek na toto téma. A doufám, že nebude zapotřebí i více dílu, abych vysvětlila název článku: Bolest hlavy, pot a slzy ... věřte nebo ne, jsou to totiž naprosto běžné fáze tolik "vychvalovaného" vysokoškolské života.

Budu moc ráda, pokud přispějete do diskuze vlastním názorem a zkušenostmi. Těším se na pokračování.

sobota 3. února 2018

Vzhůru do nového roku!

Všechny moc zdravím a pojďme se podívat na to, jak jsem trávila minulý víkend.


Na minulý víkend jsem se neuvěřitelně těšila: více jak dva měsíce jsem měla totiž lístky na Cestovatelský festival 2018 v Plzni. Poté, co jsem jej minulý rok promeškala bylo příjemné se jej opět zúčastnit.

Festival se v Plzni konal dva dny - sobotu i v neděli a program byl opravdu pestrý.

Vyslechla jsem si celkem 11 cestopisných přednášek (díky čemuž jsem mimochodem také dokončila jeden z úkolů z mé výzvy 101 v 1001). 

Tématem mě nejvíce zaujala přednáška s názvem Irán není arabská země od Vladimír Váchala, který o zemi mluvil s opravdovou láskou a vše podtrhl svým vytříbeným, naučným a vtipným přednesem. Na závěr své přednášky posluchače poznal, aby se zúčastnili jedné z expedic, které do Iránu pořádá. A mě tato nabídka popravdě velice láká.

Fotografiemi mě velice zaujaly přednášky obou manželu Wolfových. Pan pořadatel Karel Wolf na rychlo nahradil původně plánovanou přednášku: "Národní parky Tanzanie a Zanzibaru" opravdu impozantním vyprávění a své cestě po Namibii. Druhý den dle plánovaného programu hovořil o rodinné cestě po Norsku. Zatímco jeho manželka Jana Wolfová mluvila o společné cestě po Veitnamu. 


Pozitivním dojmem na mě působila i zahajující přednáška celého festivalu od pana Úbl na téma Traky v Peru, která byla rovněž doprovázena naprosto fascinujícími fotografiemi a vtipným vyprávěním.


Nesmím opomenout slečnu Hlaváčkovou, která dle mého názoru zažila největší dobrodružství, když putovala pěšky přes Kavkaz. Zaujaly mne u její další cesty, které podniká v rámci projektu, která nazvala: Viktorčina cesta tam


Každá přednáška byla pěkně a osobitě zpracovaná. Celou dobu jsem se velice bavila a tímto smekám před každým cestovatel za to, jakou že měli odvahu předstoupit před nás posluchače a odvyprávět svůj příběh.


Festival byl velmi dobře zorganizovaný a pan pořadatel si s nepříjemnosti (například onemocnění jedné z přednášejících) výborně poradil a vše probíhalo hladce. Skvělý byl i doprovodný program, ať už v podobě prezentace a prodeje outdoorového vybavení, ochutnávky afrických specialit či orientálních tanečních vystoupení.

Celý festival jsem si moc užila. Dozvěděla jsem se mnoho nového, pokochala jsem se nádhernými fotografie, zrelaxovala a oddychla od shonu posledních dní.

Koho by cestovatelský festival zajímal, má možnost navštívit jej v Praze a to ve dnech 10. a 11. 3. Všem návštěvu moc a moc doporučuji.