úterý 17. května 2016

Malá i velká vítezství


Seděla jsem v autobuse do sousedního města, kam jsem měla namířeno na plavecký kurz. Autobus měl drobné zpoždění a já byla nervozní, nikoli však z meškání, ale proto, že jsem věděla, že mě to odpoledne čeká důležitý sportovní výkon. Slečna trenérka měla vybrat tři nejlepší plavce z celého týmu a ty příští týden vzít do hlavního města na velkou soutěž. Každý z nás chtěl být v té troji! A já, přestože jsem patřila mezi ty lepší, jsem měla obrovský strach, že něco pokazím, nikam se nedostanu a všichni se mi budou posmívat.

Kazilo se ten den všechno. Autobus přijel pozdě, pak mě ještě řidič skřípl málem dveřmi. Rozbily se mi cestou k bazénu boty a pak jsem ještě nemohla v batúžku najít svoji plaveckou čepici. Zdálo se, že je vše prohrané. Skoro jsem to až chtěla vzdát, když jsem tak seděla na lavičce v prostoru bazénu stále prohledávaje svůj batoh, pozorujíce, jak se kamarádi rozcvičují a já pořád ještě neměla tu čepici! A věděla jsem, že bez ni do vody nemůžu. Možná bych to ze samého zoufalství tenkrát i vzdala, stejně jsem si myslela, že v den kdy se vše kazí nemám šanci na úspěch, ale jak to tak bývá, právě v těchto okamžicích se dějí skoro až zázraky...

Nevím přesně odkud přiběhl, ale najednou přede mnou stál můj ještě někdejší dětský nepřítel (viz. 1. díl: Tam, kde všechno začalo) a snažil se mi pomoci. Stalo se tak, že jsme společnými silami našli moji modrou plaveckou čepici, kterou zdobily nějaké květiny, pokud si dobře vzpomínám. Už jen to, že jsem našla čepku, byl pro mě ten den dost velký úspěch a takové malé vítězství nad Náhodou, která se mi tehdá snažila překazit všechny moje plány.  V rychlosti jsem pod pokrývku nastrkala své vlasy a společně s mým pomocníkem jsme se připojili k ostatním.

Netrvalo dlouho a ještě společně s jednou dívenkou jsme stály na skokáncích. Zazněl odpočet a já byla připravena se na START vrhnout do vody a dát do toho všechno. Zazněl ten očekávaný povel a v okamžiku mě přivítala vodní hladina, kterou jsem hladce proklouzla až téměř ke dnu. Cítila jsem ten příjemný pocit, který mám vždy v obklopení vody. Nechala jsem se silou hnát mezi vlnkami do středu bazénu bez jakékoli námahy. Pak rychlé vynoření na nadechnutí a zpět pod vodu a rychle dál jen co síly stačí. Konec bazénu byl tu. Pod vodou se otočit a zase zpátky. Vyšlo to. Už mám více, jak polovinu za sebou a protivnici vidím teprve doplouvat jednu délku. Snad jsem rychlejší než ti, co už to mají za sebou. Ještě pár temp a budu tam! Tři. Dva. A poslední. Zvládla jsem to a teď rychle z vody pod osušku, tahle plavecká voda je přeci jen studená.

Nastala dlouho očekávaná chvíle. Naše trenérka se chystala vyhlásil vítěze dnešní soutěže a zároveň ty z nás, kteří s ní pojedou soutěžit s dalšími zdatnými plavci z jiných krajů, z jiných měst. Byla to výzva... Nebudu dlouho napínat. I přes jiné neúspěchy v ten den, se mi alespoň tohle povedlo a já tak byla v té trojici šťastlivců. A nejspíše ani nikoho nepřekvapí, že se mnou tam byl i ten oplácaný, hnědovlasí, hnědooký chlapec, který mi pomohl najít moji čapku. Pamatuji si, jak jsme se tehdy na sebe děsně spiklenecky usmáli. Měl ve tváři takový hrozně kouzelný výraz, který vypovídal o jeho nadšení z výběru a mohl být i předzvěstí věcí budoucích...

Tím pro dnešek zakončím své vyprávění, abych své čtenáře nechala alespoň trochu v napětí nad tím, co bude dál. Jak dopadla soutěž? A jak jsem v budoucnosti vycházela s oním záhadným chlapcem? Vycházeli jsme spolu i nadále a nebo se u nás pod vidinou vítězství pro jednoho či druhého opět projevila soutěživost a my, jako bychom se přestali znát a začali si dělat naschvály? To vše Vám povím, ale až příště...

Žádné komentáře:

Okomentovat