pondělí 22. února 2016

Pro tvoje bezpečí

Je tady pondělí a to znamená, že nový článek už tady na Vás čeká. Překvapilo mě, když jsem dostala pár e-mailů s dotazem na to, kdy zapracuji zase na nějakém příběhu. Pravda, přiznávám, dlouho tu žádný nebyl. Tak jsem se rozhodla zase začít jeden příběh na pokračování. Jedná se o jeden příběh, který mám už delší dobu "v šuplíku" a tak je na něm místy poznat, že některé části jsem už psala před delší dobou.




Království neprožívalo zrovna nejklidnějších období ve své historii. Před dvěma měsíci prodělala země velkou ztrátu, když při dopravní nehodě zemřel král s královnou. Na trůn se tedy opět vrátil králův otec, tedy alespoň do doby, než princezna Viktorie bude plnoletá.

Tím se však problémy království nevyřešily, spíše ještě zhoršili. Mnoho lidí se začalo bouřit proti vládě původního krále, který se neproslavil zrovna vlídností ke svým poddaným, a zemí zmítaly nepokoje, kterým se neubránilo ani hlavní centrum celé říše a potažmo palác. Udržet si moc bylo pro panovníka ještě těžší než za jeho první vlády.

"Promiňte, že obtěžuji Vaše výsosti.." přerušila týdenní tréning šermu královnina asistentka. "To myslíte vážně Lýdie? Zrovna když vyhrávám!" pronesla Viktorie s úsměvem. "Ještě jednou se omlouvám, ale král s královnou s Vámi chtějí neprodleně hovořit." Princezna podala kord svému trenérovi a poděkovala mu za dnešní lekci, pak následovala Lýdii za svými prarodiči.

Před vstupem do salónku ke kterému ji Lýdie dovedla, se na sebe podívala do zrcadla, aby se upravila. Teprve tehdy si uvědomila, že je ještě stále v šermířském oblečení. Utrpěla šok z toho v jakým stavu chce před své prarodiče předstoupit, ale následně se musela usmát nad tím, jak komicky vypadá. "I takhle vypadáte moc dobře výsosti." konstatovala Lýdie, poté společně vstoupili do salonku, kde bylo kolem jednoho stolu shromážděno více lidí. Princezna se tázavě otočila k Lýdie, ta ji však nedokázala odpovědět. "Jen pojď k nám Viktorie." pobídla ji její babička. 

Viktorie se snažila rozpomenout odkud ty lidi zná. Jistě poznala jednu ze svých komorných, pak také Sebastiana - šéfa bezpečnosti v paláci, také jejího domácího učitele a další lidi z paláce, které neuměla zařadit.

"Viktorie..." promluvil na svoji vnučku autoritativním hlasem král. "Dohodli jsme se, že díky stupňujícím se nepokojům a díky několika nepovedeným atentátům, bude nejlepší, když neprodleně palác opustíš." Viktorie nemohla uvěřit, tomu co právě slyšela. Ona že by měla utéct? Tak to teda ne! Už chtěla začít protestovat, když se do toho vložila její babička. "Drahá, vím, že se ti to může zdát naprosto nesmyslné, ale je to to nejlepší pro tvoji bezpečnost. Při tom co se po celém království a ve všech provincií denně děje a když už ani palác není tak bezpečný jako býval. Nemáme s tvým dědečkem jinou možnost, je to pro tvoji bezpečnost a pro budoucnost celé země. Nesmíš teď myslet jen na sebe. Mysli na celou tvoji zemi. Kdo by ji vládl, kdyby se ti něco stalo?" To princeznu trochu obměkčilo. Královna ji připomněla hlas, kterým na ni mluvil vždy její otec. Nedokázala by tomuhle odporovat. Navíc si uvědomila, že královna má pravdu - nesmí se jí nic stát, neexistuje totiž jiný dědic a kdo ví, co by se pak s celou říší stalo? Nezbývalo ji než souhlasit, ale stále se ji nelíbila myšlenka toho, že uteče a opustí místo kde vyrostla a tu nejbližší rodinu kterou ještě má. "Co máte v plánu?" zeptala se velmi tichým a neklidným hlasem, nemohla se však nikomu podívat do očí. Bylo by nedůstojné, kdyby v nich někdo viděl slzy a smutek, který v sobě týdny ukrývala.

Slova se ujal Sebastian, ale Viktorie ho moc nedokázala poslouchat. Nemohla uvěřit tomu, že se opravdu chystá odjet z paláce. Sebastian ji seznámil s podrobnostmi jejího ukrytí. S králem se dohodli, že se bude ukrývat mezi obyčejnými lidmi v jedné z nejklidnějších provincií země. Za její rodiče se budou vydávat jeden z vojáků a jedna z jejich komorných. Následovala celá řada informací, které Viktorie jen odkývala. 

Na závěr se král se všemi přítomnými rozloučil a ti opustili místnost. Zůstala jen Viktorie se svými prarodiči. Teprve pak se Viktorii odvážila pohlédnout na svého dědečka pohledem. který jakoby se ptal: "Je to opravdu nutné?" Král ji však zasypal diplomatickým pohledem a dodal, jak nejmileji dokázal: "Princezno, cožpak to nechápeš? Vždyť to budeš kdy, kdo krátce po svém nástupu na trůn povede Lokrinii do čtvrtého tisíciletí a dáš lidu to, co já už bohužel na stará kolena nemohu. Ale to všechno jen za předpokladu, že budeš naživu."

Žádné komentáře:

Okomentovat