pondělí 24. srpna 2015

Jen můj stín a víc už nic - Návrat


Armádní letadlo C130 dosedlo na ranvej vzdálenou přes patnáct kilometrů od hlavního města. O pár minut později, již z něj vystupovali desítky vojáků, na které za bránou vojenského letiště čekaly jejich rodiny, pro které jejich synové, manželé a otcové byli hrdinové, kteří se právě vrátili z války. Našly se mezi nimi i ženy, ale jen jedna z nich neměla na sobě uniformu a přestože byla ze své vlasti déle než všichni ostatní na palubě, nikdo z rodiny na ni nečekal. 

Když vyšli ven, davy příbuzných vítaly své hrdiny a hrdinky doma. Ti se s radostí a v dojetí vrhali do jejich náručí a s pocitem bezpečí odjížděli do svých domovů. Na skutečnou hrdinku však čekal jen vládní vůz, který ji odvezl do centra města, kde se po třech letech a dvou měsících měla ukázat ve své kanceláři.

Černý automobil zastavil před jednou z nejvyšší budov města a řidič promluvil na pasažérku, kterou právě dopravil na místo určení. Mladá žena s divoce kudrnatými černými vlasy poděkovala, převzala od muže doklady, které ji podal a vystoupila. Její rychlé a pevné kroky, během niž hledala v dokumentech které ji podal řidič propustku do budovy, ji zavedly přímo k hlavnímu vstupu.

Nemohla si nevšimnout pohledu, který po ni vrhali strážní u bezpečnostního rámu, jenž ten den měli službu. Bylo to pro ně překvapení. Tu černovlasou, hnědookou, štíhlou ženu z nich ani jeden neznal  a přesto měla platné oprávnění pro vstup.

Bez váhání odevzdala svoji zbraň na bezpečnostní pás a bez jakékoliv komunikace se strážnými prošla bezpečnostním rámem a zbraň si opět odebrala. Tento postup dobře znala, ač jej již dlouho neabsolvovala. Dále směřovala rovnou k výtahu, kde zmáčkla knoflík s číslem šest.

Cesta, která trvala necelou půl minutu ji však připadala jako věčnost. Když se však dveře otevřely a ona po více jak třech letech vstoupila do patra, kde se nacházeliy kanceláře agentů, byla zaskočena tím, co spatřila.

Její kolegové, všichni do jednoho, stáli a tleskali k jejímu úspěchu. Byl mezi nimi i ředitel celé agentury CIA. Bylo to velice dojemné přivítání, které ji na tváři vykouzlilo úsměv, který ji dovolil pocítit ten respekt, který k ni její kolegové chovají. V tu chvíli byla i ona hrdá na svoji práci a věděla, že má smysl i na úkor osobních obětí.

Když projev uznání utichl a Cristin už byla jen středem zvědavých pohledů, následovala ředitele do jeho kanceláře, kde ji čekalo velice krátké uvítání zpět z mise. Šéf ji nařídil ten den vyřídit pouze nezbytnou agendu a jít konečně domů. Neměl tušení čím vším si prošla, ale věděl jaké oběti přinesla a nechtěl ji po takovém výkonu zase hned tolik zatěžovat. Věděl, že potřebuje i odpočinek... Avšak při odchodu z jeho kanceláře nezapomněl ředitelským přísným tónem nakázat: "Zítra podáte hlášení o průběhu mise. Přesně v devět!"

Žádné komentáře:

Okomentovat