pondělí 31. srpna 2015

Z tvého světa odejdu

Byla rozčílená, vzteklá a zklamaná jako ještě nikdy v životě. Procházela bezmyšlenkovitě budovou pouze s jediným cílem, být od toho mizery co nejdál. On to ale nemohl všechno jen tak nechat plavat, nechtěl to jen tak hodit za hlavu. Záleželo mu na ni, již to pro něj nebyla jen povinnost. Úkol, který musí splnit a chtěl aby to pochopila. Šel za ni.

"Stůj! No tak zastav!" volal na ti a v jeho tón zněl nanejvýš naléhavě, ona ho však vůbec slyšet nechtěla. Chtěla být pryč. Daleko, daleko od něj, od toho mizery. Jak ji to vůbec mohl udělat? Jeho volání za jejími zády ji donutilo ještě přidat do kroku. Snažila se utéct, být pryč a už nikdy o něm nic neslyšet, nic o jeho důvodech. Přála si na všechno z posledních dvou let zapomenout. Přála si, aby jej nikdy nepoznala. Zběsile utíkala a slzy ji při tom kanuly po tvářích, cítila se podvedena.

"Nech mě to všechno vysvětlit!" chtěl si promluvit. "No to zastav!" volal, ale ono neposlechla, jen za sebou zavírala dveře, aby pronásledovatele co nejvíce zpomalila. Přála si, aby odhalení posledních minut byl pouze sen a ona se vyděšená probudila vedle něj a vše bylo zase v naprostém pořádku.

Po několika minutovém, zuřivém běhu napříč budovou se mu ji podařilo dohnat. Chytil ji za levou ruku nad loktem, snažila se mu vysmeknout, ale bezúspěšně. Kolemjdoucí po nich házely zvědavé pohledy, což oba znervóznilo a donutilo se trochu zklidnit. Věděl, že má asi poslední šanci. "Nech mě všechno vysvětlit. Prostě si jen vyslechni moji verzi. Pokud i pak budeš chtít jít, nechám tě."  Sama nevěděla proč po tom všem souhlasila s tím, že si jej vyslechne. Kývla hlavou na souhlas. "Ale ne tady." a hodil nevinný výraz po lidech okolo nich. Souhlasila. Zamířili k ní domů. Byla zvědavá, co ještě se dozví.

pondělí 24. srpna 2015

Jen můj stín a víc už nic - Návrat


Armádní letadlo C130 dosedlo na ranvej vzdálenou přes patnáct kilometrů od hlavního města. O pár minut později, již z něj vystupovali desítky vojáků, na které za bránou vojenského letiště čekaly jejich rodiny, pro které jejich synové, manželé a otcové byli hrdinové, kteří se právě vrátili z války. Našly se mezi nimi i ženy, ale jen jedna z nich neměla na sobě uniformu a přestože byla ze své vlasti déle než všichni ostatní na palubě, nikdo z rodiny na ni nečekal. 

Když vyšli ven, davy příbuzných vítaly své hrdiny a hrdinky doma. Ti se s radostí a v dojetí vrhali do jejich náručí a s pocitem bezpečí odjížděli do svých domovů. Na skutečnou hrdinku však čekal jen vládní vůz, který ji odvezl do centra města, kde se po třech letech a dvou měsících měla ukázat ve své kanceláři.

Černý automobil zastavil před jednou z nejvyšší budov města a řidič promluvil na pasažérku, kterou právě dopravil na místo určení. Mladá žena s divoce kudrnatými černými vlasy poděkovala, převzala od muže doklady, které ji podal a vystoupila. Její rychlé a pevné kroky, během niž hledala v dokumentech které ji podal řidič propustku do budovy, ji zavedly přímo k hlavnímu vstupu.

Nemohla si nevšimnout pohledu, který po ni vrhali strážní u bezpečnostního rámu, jenž ten den měli službu. Bylo to pro ně překvapení. Tu černovlasou, hnědookou, štíhlou ženu z nich ani jeden neznal  a přesto měla platné oprávnění pro vstup.

Bez váhání odevzdala svoji zbraň na bezpečnostní pás a bez jakékoliv komunikace se strážnými prošla bezpečnostním rámem a zbraň si opět odebrala. Tento postup dobře znala, ač jej již dlouho neabsolvovala. Dále směřovala rovnou k výtahu, kde zmáčkla knoflík s číslem šest.

Cesta, která trvala necelou půl minutu ji však připadala jako věčnost. Když se však dveře otevřely a ona po více jak třech letech vstoupila do patra, kde se nacházeliy kanceláře agentů, byla zaskočena tím, co spatřila.

Její kolegové, všichni do jednoho, stáli a tleskali k jejímu úspěchu. Byl mezi nimi i ředitel celé agentury CIA. Bylo to velice dojemné přivítání, které ji na tváři vykouzlilo úsměv, který ji dovolil pocítit ten respekt, který k ni její kolegové chovají. V tu chvíli byla i ona hrdá na svoji práci a věděla, že má smysl i na úkor osobních obětí.

Když projev uznání utichl a Cristin už byla jen středem zvědavých pohledů, následovala ředitele do jeho kanceláře, kde ji čekalo velice krátké uvítání zpět z mise. Šéf ji nařídil ten den vyřídit pouze nezbytnou agendu a jít konečně domů. Neměl tušení čím vším si prošla, ale věděl jaké oběti přinesla a nechtěl ji po takovém výkonu zase hned tolik zatěžovat. Věděl, že potřebuje i odpočinek... Avšak při odchodu z jeho kanceláře nezapomněl ředitelským přísným tónem nakázat: "Zítra podáte hlášení o průběhu mise. Přesně v devět!"

pondělí 17. srpna 2015

Atlantida

Čtení je moje velká vášeň. Ano, ano, dalo by se říci, že já jsem příklad pravého knihomola! Nemohu projít kolem výlohy antikvariátu či knihkupectví, aniž bych vešla dovnitř nebo se alespoň na hodně dlouho nezadívala, jak ty krásné knížky tam na mě pokukují. Nestane se, abych si každý měsíc nezašla do knihovny a nepřinesla si hromadu knížek, které pak radostně přelouskávám.

Před pár dny jsem byla opět v knihovně. Spokojeně jsem procházela mezi vysokými regály a přemýšlela jsem, které kousky si zabavím pro sebe. Měla jsem jich už pár vyhlídnuto, když jsem zahlédla knihy ze série Jacka Howarda od Davida Gibbinse a bylo to! Bylo rozhodnuto! Vzala jsem si všechny knihy z oné série, které má knihovna k dispozici a utíkala jsem domů.  Nemohla jsem se dočkat až se do těch knih ponořím.

Během pár posledních večerů jsem si na první knihu ze série vymezila nějaký ten čas, které přes dny i noci mnoho nemívám a pustila jsem se do tajemství, které kniha skrývala. Knihu jsem dočetla přesně dnes v půlnoci a nyní vám přináším její recenzi :)

Jack Howard: Atlantis by David Gibbins


David Gibbins si pro svoji první knihu vybral naprosto skvělou záhadu - samotnou Atlantidu. Asi by se stěží hledal někdo, kdo by někdy o Atlantidě něco neslyšel, je to skvělá záhada která už po tisíciletí láká snad každého a stále a stále motá hlavy historikům.
V knize se hlavní hrdinové, za pomocí nových indicií získaných při probíhajících vykopávkách v Egyptě a v Egejském moři, snaží objevit samotnou citadelu o které nikdo dlouhá léta neslyšel. Co myslíte uspějí nakonec? Já vám prozradím, že ano, když to jsem asi každý tušil, co by to jinak bylo za podivnou knihu, že?

Prvních několik kapitol z mého pohledu bylo naprosto dokonalý. Text na úrovni, jazykově i obsahově. Zde se nejvíce ukázalo, že autor opravdu dobré informace z prostředí archeologie (vystudoval ji), které umí do díla skvěle zakomponovat.
Následovalo však několik kapitol, které pro mě nebyly tak zábavné, hodně technických údajů a děj téměř totožný. Ale tyto kapitoly opět vystřídalo napětí, kdy autor využíval takové jazykové prostředky, že jsem si velice snadno mohla vybavit prostředí a děj díla. Dokonce jsem v určité části knihy začala mít o hrdiny strach a to se mi u knih nevstává.

A samotný závěr byl opravdu strhující. Samozřejmě vše dobře dopadlo, jak se u knihy dalo čekat, ale mimo to, jak s veškerým tím poznáním během toho díla, se samotnou Atlantidou, autor naložil, to považuji za dokonalý. Nestává se mi opravdu často, že bych nedokázala u díla odhadnout konec. (věřte, že po tom, co děl mám načteno, to člověk podle jazykových prostředků a dějového spádu prostě pozná).

Dle mého vlastního názoru, bych řekla, že koncem nejen že se tato kniha vyrovná Šifře mistře Leonarda. Což je mimochodem cíl, kterého chtěl autor dosáhnout a vůbec to neskrýval. Kdybych měla dílo srovnat s tím Downa Browna, řekla bych že samotným dějem je stejně významná a dobrá, co se týče zápletek tak ty jsou obdobné, avšak jazyk který byl použit v Brownově Šifře, je poněkud na vyšší úrovni než zde (i když to zajisté lze přisuzovat faktu, že Atlantida je Gibbinsovo první dílo), ale jazyk zde vyrovnává již zmíněný fakt fascinujícího závěru, který podtrhl celou hlavní myšlenku díla.

Na samotný závěr bych ještě ráda napsala pár řádků:
Dílo Atlantida, jsem četla s velkým zaujetím, i když je pravda, že jsem si ji vyhlídla jen díky názvu, zkrátka Atlantida je již tisíciletí lákadlem pro všechny. Přečíst knihu mi nezabralo mnoho času a to nasvědčuje tomu, že opravdu nějakou literární hodnotu má. V knize je opravdu hodně přiblížený svět archeologů a každodenní problematika jejich práce. Autorovi se rovněž povedlo upozornit na aktuální nestabilní situaci na Blízkém východě, což dílo vyzdvihuje.
Přečíst Atlantidu bych doporučila každému, kdo má rád historii či archeologii nebo tomu, kdo má rád napínavé příběhy. Dodala bych pouze, že bych tuto knihu nedoporučila jako oddychovou četbu na spaní, na to se nehodí vzhledem k náročnosti a odbornosti textu, ve kterém je využito spoustu odborných a technických výrazů. A pokud dílo budete číst v českém překladu, musíte počítat s pár překladovými chybami, které nebyly při korekcích objeveny. Nejedná se o nic významného, avšak povšimnete si jich. Ale překladatele bych za to rozhodně nekárala, odvedli výbornou práci, která zajisté k náročnosti textu nebyla jednoduchá a s ohledem na to je pár drobných chyb v textu zanedbatelných.

Atlantida zaujímá čestnou položku v seznamu čtenářské výzvy 2015 - první autorova kniha.
Knihu jsem si již zakoupila i do své knihovny :-)

pondělí 10. srpna 2015

Přichází nový den - Osud


Osud. Každý jej máme. Když se narodíme, je nám předurčen. Všichni v životě kráčíme po cestě, která nám byla předem stanovena. Každý den, jeden za druhým, plníme svůj úkol, své poslání. Je důvod proč jsme zde. Dříve či později naše předurčení ,osud, bude naplněno.

Tak jako všichni lidé jsou si rozdílní, jsou individuální i jejich osudy. Osudem někoho je žít poklidným životem a mít děti, aby i ti mohli mít svůj osud. Osudem jiného je pomáhat. A stává se, že osudem jiného je stát včele velkých změn, být spasitelem, být světlem, které vyvede lid z temnoty na světlo.

Vše co děláme, každý den, každou sekundu děláme, aby byl naplněn náš osud. Mnoho věcí se v průběhu života změní, ale vše za jediným cílem - naplnit osud. Ten se nezmění. Je stále stejný. Od kolébky k rakvi. Doprovází nás aniž bychom si jej byli vědomi od narození ke smrti. Je s námi neustále.

Jsme jeho loutkami a vše co děláme, děláme z jeho vůle. Naše činy jsou jeho činy. A proto za každým velkým skutkem muže či ženy hledejme osud. Stejně jako ve všech příbězích. Pochopme, že když se má něco stát, stane se.

úterý 4. srpna 2015

Jen můj stín a víc už nic - úvod


Poněkud netradiční příběh, od autorky mého věku, bude pojednávat o neobyčejné ženě, která si zcela právem zasloužila úctu svých přátel, rodiny a spolupracovníku. Každý den, každou hodinu, ve své práci dává v sázku svůj život, slouží své vlasti a stará se o to, aby její rodina a přátelé byli v bezpečí.

Tyto stránky nám přiblíží její život. Život, který dává v sázku za všechny ostatní. Toto dámy a pánové bude příběh o hrdinství, loajalitě, cti, kompromisu, smíření, přátelství a tajné lásce. 

pondělí 3. srpna 2015

Slza, co tajemství skrývá - Tam, kde všechno začalo

Příběh, který Vám budu vyprávět se odehrál už dávno. Byla jsem ještě děvčátko, které teprve začínalo poznávat, co je to život. 

Prvním rokem jsem navštěvovala školu u nás ve městě a odpolední volný čas jsem zaplňovala nejrůznějšími aktivitami. Dvakrát týdně jsem navštěvovala kroužky plavání v sousedním městě, takže jsem se velice brzy naučila sama jezdit autobusem či vlakem. Rodiče byli nadšeni, že mám aktivitu a jsem z domu. Bylo to pro ně výhodné. Dvě hodiny odpoledne v bazénu, to byl splněný dětský sen. Vždy jsem se tam těšila. Vodu jsem zkrátka zbožňovala a je tomu tak do dnes. 

Na lekcích plavání jsem si získala pár nových kamarádů, ale jak to v kolektivech bývá i  nějaké nepřátele. Obzvláště jeden chlapec se stal mým úhlavním nepřítele a vlastně dodnes ani nevím proč. Soupeřili jsme a předháněli se snad ve všem, co šlo. Oba jsme si mysleli, že zrovinka on musí být ten lepší. A souboje  pořádané v rámci plaveckého výcviku nás v tom hašteření jen podporovaly.

Dnes na tuto dobu velice ráda vzpomínám a rovněž i na toho hnědovlasého, lehce oplácaného chlapce. Pamatuji si, jak jsme si mnohokrát vyměnili názor o tom, kdo z nás dvou je lepší plavec. Nevím jestli již v takovém věku to mohla být mužská ješitnost, či jen dětská touha po tom být nejlepší, ale on se mě vždy snažil přesvědčit o tom, že na něj nikdo nemá. Ach, jak jen byl zklamaný, když jsem jej při jednom ze závodů předhonila. Tehdy odcházel z bazénu domů v slzách. 

Naštěstí dětská nenávist není tak silná, jako dospělých a během pár následujících týdnů tyto konflikty a rozepře ustaly. Přátelé se z nás sice nestali, ale alespoň jsme na lekce chodili opět s radostí a ne se strachem z toho, zda to tentokrát nebude ten druhý, kdo předhoní toho druhého.

Víte, skoro jsem až zapomněla na to, jak krásné časy to byly, plné té nevinnosti a plny zvláštních okamžiků. A když na ně teď na všechny vzpomínám, jako bych  byla znovu šťastná, jako bych alespoň na krátké okamžiky byla znovu malá slečna. A když jen pomyslím na to, že tohle vše je jen začátek dlouhého života, kane mi po tváři slza, která odhalí ještě mnohé příběhy.

Slza, co tajemství skrývá - úvod


Každý má svůj příběh. Všichni! Každý z nás projde životem a zanechá za sebou nějaké stopy. Potká jiné lidi, naváže s nimi nějaké vztahy. Některé z těch lidí ovlivní více, jiné méně. S některými z nich se s přátelíme a navážeme bližší vztahy. Tito lidé ovlivňují naše životy stejně tak, jako my ovlivňujeme ty jejich.
Naše přátelství, naše vztahy za námi zanechávají koleje. A vydáme li se po nich nazpátek můžeme odhalit životních příběh. Příběh, který napsal sám mistr Čas. Když se nám naskytne možnost vyslechnout něčí příběh, měli bychom se této příležitosti chytnout, je to totiž příležitost, jak prožít část života někoho jiného, nejen toho svého.

Slyšela jsem v životě už hodně příběhů a každý z jich je jiný, ať už obsahem nebo tím, jak je vyprávěn. Zejména ženy ve starším věku umějí životní příběhy vyprávět velice krásně. A jestli mi to dovolíte, já bych se ráda o jeden takový příběh podělila s vámi.

Vrátíme se po dlouhých kolejích života až do věku, který nám bude mnohem bližší a od něj začneme své vyprávění. A jak budeme stárnout my, bude stárnout i tento příběh, ikdyž možná o něco rychleji. Příběh nás provede nejrůznějšími zákoutími osudu, avšak na samé konci nás budou čekat (jako u každého příběhu) zvony, které příběh navždy skončí.

Avšak jedno si během této dlouhé pouti uvědomíte, stejně jako já . Dojdete k poznání, že NA KONCI JE KAŽDÝ HRDINOU SVÉHO PŘÍBĚHU.

Diovy slzy

























Z tvého světa odejdu

























Sbohem lásko nech mne jít