pondělí 28. prosince 2015

Jen můj stín a víc už nic - (3.díl) - TOP Secret

"Operace byla zahájena 1.10. 2012, kdy mě Velitel Williamson informoval o mém nastávajícím úkolu. Dle dostupných zdrojů, která agentura měla od svého informátora se cílová skupina dostávala k finančním prostředkům pomocí ilegálního prodeje artefaktů. Podle dostupných informací artefakty získávali od svých kontaktů z muzeí v oblasti Středozemního moře. Toto bylo jediné vodítko které kontakt dodal společně s pár fotografiemi a datem 3.10. téhož roku a adresou muzea v Káhiře. 

Velitel mě informoval o mém úkolu, kterým bylo infiltrovat zmíněnou skupinu a získat informace o jejich aktivitách, ty předávat na velitelství a v případě zvýšeného rizika eliminovat hrozbu, kterou představovali. Měla jsem jen pár hodin, abych se seznámila se všemi dostupnými informacemi o teroristické buňce a nastudování dat týkající se mé nové, falešně vytvořené, identity.

Na mnoho následujících měsíců jsem se tak stala Angelinou Kaneovou, studentkou historie na Oxfordské univerzitě. Domnívám se že právě toto krytí a mé znalosti z oblasti historie byly klíčové pro úspěch mise, stejně jako tak můj věk, díky němuž se členové buňky nedomnívali že bych mohla být špionem v jejich řadách. 

Trvalo mi několik měsíců, než jsem se dokázala vůbec propojit se skupinou v širším rozsahu a i poté byli členové skupiny velice obezřetní, aby mi sdělovali jen nezbytné informace. Odváděla jsem svoji práci co by odbornice na artefakty a při tom jsem navazovala osobní kontakty s členy skupiny. Průlom nastal po roce mé činnosti, kdy jsem bez vědomí ostatních mohla být svědkem jednoho z telefonátů vedoucího skupiny známého jako Ezechiel Tachmel, který se domníval, že rozhovoru neporozumím, když hovořil kyrgyzsky. Hovořil tehdy z jedním z obchodníků se kterým byl spolčený.  Díky získávaným informacím se mi vždy podařilo být poblíž místa, kde probíhali předávky zboží a napíchnout obchodníky se kterými buňka udržovala kontakty. O eliminaci těchto obchodníku se následně postarala agentura a díky tomu se možnosti skupině velice ztenčovali.

Díky navázání jistých vztahů a schopnosti pospojovat si některé informace dohromady se mi také před dvěmi měsíci podařilo získat informace o plánovaném útoku na New York, který se následně skupině nepodařilo uskutečnit. 

Moje práce skončila, když všichni významní členové této buňky byli zatčeni společně s členy sesterské buňky."


Cristin mlčky seděla v koženém křesle naproti veliteli, který byl zabrán do jejího hlášení, a hrála si s divokými loknami jejích vlasů. Po chvilce muž složku položil na stůj: "To je všechno?" Cristin jen kývla a doufala, že to projde. "Dobrá. Pokud už opravdu nic nechcete dodat agentko..." udělal pauzu a doufal, že slečna naproti němu ještě změní svůj názor "... tak já složku předám radě k zhodnocení. Vám tímto ukládám čtrnáct dní dovolené, než proběhne prošetření vaší mise." Cristin jen nedbale pokývla hlavou, byla si vědoma toho, že její hlášení není zrovna obsáhlé, ale k tomu měla své důvody. Stalo se totiž pár věcí o kterých Cristin sama nevěděla co si má myslet.

O něco později vycházela z budovy položená ve vzpomínkách na svoji misi. Brzy si je však zakázala. Chtěla být totiž zase jednou, na čtrnáct dní, prostě jen Cristin Irili.

úterý 15. prosince 2015

Nika vyrazila za kulturou

Moc často se mi nestává, abych se mohla jen tak sebrat a vyrazit si někam do divadla, přeci jen jsem z malého města a když chci do divadla její to tak jednoduché :D Ale i tak několikrát do roka neodolám a podstoupím tu dlouho trvající cestu do některého z velkých měst. 
Za poslední měsíc je to podruhé, co jsem se takto vydala. V listopadu jsem se rozjela do Českých Budějovic, kde jsem shlédla show na ledě Jen počkej zajíci! a podruhé to bylo teď o víkendu. 

V neděli jsem se vydala do Prahy a tam na odpolední vystoupení do divadla Kalich. Jednalo se o muzikál Atlantida. Pro ty co o tomhle muzikálu ještě nic neslyšeli, jedná se o nový muzikál sestavený z hitů Mira Zbiřky. I když si teď možná mnozí pomyslí, že se jedná už o velmi staré písničky musím, říct, že právě to na tom bylo kouzelné. Pro naší generaci jsou to songy z docela jiného světa a tím může být právě Atlantida.


Než jsem se na muzikál vydala záměrně jsem na něj nečetla žádné recenze, ani průvodní text. Nevěděla jsem tedy co mám očekávat. Musím však říct, že jsem byla velice překvapena. Způsob, jakým byl příběh pojat se mi velice páčil ;-) Na začátku herci nasadili laťku hodně vysoko a k jejich chvále si ji udrželi až do samého konce. Překvapilo mě i obsazení v hlavních rolí, kde se objevilo mnoho mladých herců. A klobouk dolů jejich výkonu, opravdu si mákly! 


Omlouvám se, že nejsem více konkrétní, ale nechci Vám toho moc prozrazovat... Jen bych ještě ráda dodala, že celý příběh je opravdu pěkně zrežírovaný a má krásné poselství :-) (jaké to vám neprozradím). Muzikál jsem si opravdu užila a v jeho průběhu mě několikrát dohnal i k slzám, což nebývá běžné. 


Každému opravdu doporučuji aby se na muzikál vydal, bude-li mít tu příležitost!

pondělí 30. listopadu 2015

Jak jsem ekologickou výzvu vytvořila

Ahoj, zdravím všechny mé pravidelné i nepravidelné čtenáře a čtenářky. Nerada bych Vás zanedbávala, když se Vás tu objevuje už takové množství a tak jsem tady s novým článkem. Ještě než se však do toho pustíme, chci Vás informovat o tom, že blog má už stránku i na FB může se k nám přidat :-)   [zde]


Tááák a teď už něco o tom, co je nového za poslední dobu. Minulý týden jsem si začala připravovat článek pro www.databazeknih.cz (který dodnes není dokončen) na téma: "Jak nás knihy ovlivňují". Při té příležitosti jsem vzpomínala na poslední knihy, které jsem v poslední době četla a zasekla jsem se u jedné, která pojednávala o tom, jak člověk zachází s naší planetou. Nedalo mi to a během chvíle už byla připravená Ekologická výzva pro rok 2016. 

O co se vlastně jedná? Jde o 22 vcelku jednoduchých úkolů, díky kterým každý může alespoň trochu ulehčit naší planetě, která to s námi rozhodně nemá jednoduché. Já věřím, že se nejedná o žádné těžké úkoly, které by byli nesplnitelné, chce to jen motivaci a tou doufám budou třeba i FB stránky výzvy, kde budu ráda, když si účastníci (tedy vy) budete vyměňovat své zážitky. Zaujalo tě to? To jsem ráda! A přidáš se? Alespoň to zkus! Mrkni na FB stránky: 

Ptáš se proč je úkolů zrovna 22? Protože Den Země se slaví právě 22. dubna! 

A tady je seznam úkolů z výzvy:

1. Nakreslete obrázek s ekologickou tématikou. (A podělte se s námi.)
2. Jeden měsíc pečlivě třiďte odpad.
3. Patnáct dní choďte pro nákupy již s dříve zakoupená nákupní taškou.
4. Jednou za měsíc se vydej do přírody a posbírej odpadky na které narazíš.
5. Jednou týdně se místo cesty automobilem projděte.
6. Upozorni na tuto výzvu další 5 lidí.
7. Po dobu jednoho měsíce vyměňte každé své druhé koupání za rychlou sprchu.
8. Dva týdny nakupujte produkty (zejména potraviny) v ekologičtějších obalech.
9. Dva týdny využívejte služeb hromadné dopravy místo cest automobilem.
10. Zasaďte strom.
11. Dva týdny vypínejte počítač pakliže jej nepoužíváte (např.: při odchodu z práce, na noc, apod.)
12. Při třídění PET lahlí odmontujte víčka (sbírají se zvlášť, jelikož postup jejich recyklace je odlišný. Mimo to v současné době tímto úkonem můžete pomoci dvojnásobně, jelikož probíhají nejrůznější sbírky například na handicapované lidi.)
13. Zúčastněte se aktivit na Den Země ve Vašem okolí.
14. Dva týdny popisujte všechny papíry z obou stran.
15. Po dobu deseti dní si vyhraňte čas na svoji kávu v kavárně, kde ji dostanete do hrníčku místo do plastového kelímku na cestu.
16. Na místo neekologických holítek si pořiďte buďto elektrický strojek nebo klasický se žiletkami.
17. Vařte s pokličkou (zkrátíte tak dobu vaření a ušetříte energii).
18. Vymyslete, jak dvě věci, které byste za jiných okolností vyhodili, využít jinak než k primárnímu účelu.
19. Navštivte středisko s expozicí zaměřenou na ekologii či přírodu.
20. Přečtěte si jednu publikaci zaměřenou na ekologii.
21. Perte prádlo při nižší teplotě.
22. Po dobu jednoho týdne vypínejte světlo pokaždé když odcházíte z místnosti na děle jak dvě minuty.

Tak doufám, že Vás výzva zaujala a že se najdou někteří, kterým osud naší planety není lhostejný a přidají se. Pro tento okamžik se s Vámi rozloučím ale nebojte v brzké době tu na Vás bude čekat zase nějaký ten příběh.

čtvrtek 5. listopadu 2015

Roma


Při mojí osobní korespondenci s Anchor, jsem se dozvěděla, že před pár dny byla na dovolené v Itálii, což mě donutilo zapátrat v souborech a nalézt již už letité fotky :-) kterými doufám, že Vám udělám radost. 
Předem však podotýkám, že nejsem žádná fotografka o čemž by taky mohlo vypovídat pár eskapád, které se mi během pobytu kdy jsem chtěla fotit přihodilo. Například dorazím na Kapitol, vyndám foťák, chci fotit a ejhle! Vybitá baterie :-D "No tak dnes jen procházka a zítra to zkusím znovu." :-)


Řím a vše co se jej týká mě již dlouhá léta fascinuje a tak není divu, že když se do něj vypravím snažím se si pořídit co nejvíce fotografií na památku. Tady jsem pro Vás vybrala pár úlovků:


Co by byl  pro mnohé Řím bez Kolosea? Nic!



Nebyla bych to já, kdybych nezabloudila i na jiná známá místa:



A taky pár fotek z noční procházky:







Dokonce se mi poštěstilo, že u ForaRomana se zrovna fotil jeden manželský pár :-) a nebyla bych to já, abych necvakala taky:


A pak následovala cesta kolem úst pravdy, podél Tibery (jejíž fotografii máte výše) až na naprosto okouzlují místo: k Andělskému hradu:






 Tak to z mé strany je pro dnešek vše a přidávám snad nejznámější fontánu na světě jako pozdrav na rozloučnou:



čtvrtek 29. října 2015

Záhuba lidstva - faktor člověk

Člověk. Jednoduché, ale zároveň velmi složité slovo. Slovo, které dokáže změnit celý náš život, ale i naši zem. Není to vůbec jednoduché napsat jak člověk svými činy, myšlením dokáže změnit až něco, co pro některé z nás již znamená konec. 

Možná, je to dar, možná je to víra, ale člověk byl a bude vždy na pomyslném vrcholu životní pyramidy. Tak jako mince má dvě strany, tak i člověk umí znovuzrodit, ale i usmrtit to nejcennější, co v životě má. 

Dnešní doba je opravdu velice náročná, nejen z pohledu neustále honící se za velkým bohatstvím, ale i nedostatkem času pro rodinu, přátelé, zdraví je nepodstatné, přírodu kolem nás bereme jako samozřejmost, nevážíme si maličkostí, které nás dokážou udělat šťastnými lidmi. Možná proto lidé modernizují nejrůznější technické přístroje, aby jim v těchto zásadních, ale i životních situacích pomohly. 

Ale je tomu tak? Když se vás někdo zeptá, co je pro vás ve vašem životě nejdůležitější, troufnu si napsat, že více než 80 % by řeklo zdraví. Zdraví se nedá nikdy koupit penězi, ani pomocí nejmodernějšími technologiemi. Avšak člověk, byť v povědomí ví, že tohle je to nejdůležitější, často dělá opak. Nemusíme chodit daleko. Ono se stačí podívat jen na krabičku cigaret, kde je tučným, velkým písmem napsáno: „Kouření způsobuje smrt“, a přesto milióny lidí, tuto výstrahu neberou vážně. 

Dalším významným faktorem jsou potraviny. Denně se můžeme dočíst, jak děti z afrických zemí umírají hladem, a bohaté, vyspělé země vyhazují tuny a tuny jídla do odpadkových košů a jejich nejčastější, globální nemocí je obezita. 

Vím, že bez moderních technologií, bychom určitě rychle a však nedokázali zjistit druh nemoci, původ, ale i možnou léčbu, ale málo kdo z nás si položí otázku, proč se nám to děje a je to tak spravedlivé? 

Nedokážu 100% napsat, že za vším stojí jen a jen člověk, protože svět je opravdu veliký a nepředvídatelný, ale v těch zásadních otázkách, jaká je dnešní matka příroda, konstatuji to, že je taková, jakou ji člověk udělal a neustále ji mění. Chceme z ní získat co nejvíce, ale zapomínáme na to, že i ona není nekonečná. 

Člověk je pánem tvorstva, ale jen někteří z nás vnímají velkou hrozbu, že další lidská, ale i životní generace je ve velkém ohrožení

středa 21. října 2015

Jen můj stín a víc už nic - (2. díl) - Domove, sladký domove

Zašátrala ve své tašce a po značné době vytáhla svazek klíčů. Trvalo ji, než našla ten správný a mohla si tak otevřít dveře. Vešla do potemnělé místnosti, odložila tašku, zula si boty a svlékla bundu. Byla doma. 

Zamířila do kuchyně a otevřela dveře od bílého spotřebiče. Zamrkalo na ni však pouze světlo prázdné ledničky. S nepřekvapeným výrazem ji opět zavřela a zamířila k telefonu. Cestou si rozsvítila světlo. Nacházela se na první pohled ve velice moderním bytě. Došla k přístroji na němž blikalo intenzivní červené světlo a jehož displej upozorňoval na velké množství obdržených zpráv. Cristin však všechny bez váhání smazala.

Postupně obešla všechny místnosti a s úžasem si je prohlížela. Nic se nezměnilo. Vše bylo při starém. Kolikrát si jen na tyto prostory během své mise vzpomněla a jak často si jen přála aby tu mohla být. Byla šťastná.

Zamrazilo ji, když její pohled spočinul na váze, která stála v obývacím pokoji na skřínce pod zrcadlem. Jak jen na ni mohla zapomenout? Cítila se provinile. Jak jen mohla zapomenout, na kus domova? Na kus života? To pro ni nic neznamená? Rázem, jako by události posledních několika hodin byly jen snem a ona byla stále někde ve střední Asii. 

Když došla do ložnice, svlékla ze sebe zbytky svého oblečení a pokračovala do přilehlé koupelny. Pustila horkou vodu a nechala se jí hýčkat. O několik minut později se zabalená omotaná osuškou vrátila do ložnice. Vlezla si do své, dříve tak milované postele a natáhla se po telefonním sluchátku a zpaměti vytočila číslo. Na druhé straně se ozval ženský hlas: "Haló? " Ahoj. To jsem já mami." Ženě na druhé straně se tajil dech, plakala. 

O hodinu později naše hrdinka usnula a spala tvrdým, bezesným spánkem až do rána.

čtvrtek 15. října 2015

Nika a nábytek - 3.příběh

A je to tady! Poslední z řady nezáživných článků o nábytku. Slibuji, že další článek bude příběh utvořený mou fantazií. 

Abych Vás moc nenudila, rozhodla jsem se, že třetí příběh co nejvíce zkrátím, tak tady je. Příběh o tom, jak si strejda pořizoval psací stůl:

Řeknete si, že sehnat v dnešním světě psací stůl není problém, ale opět Vás vyvedu z omylu. Problém to může být, pokud chcete celodřevěný stůl v dekoru dubu, aby Vám pasoval k ostatnímu nábytku v místnosti. Nebudete nám věřit, ale s tímhle záměrem jsme objezdili snad všechny prodejny nábytku v krajském městě a ze všech jsme vycházeli s nepořízenou. A co teď? Naší záchranou se stal internetový obchod, kde jsme vybírali nakonec ze tří možností. Po důkladném uvážení jsme jeden objednali a čekali než ho přepravní společnost doručí. Protentokrát s termínem dodání nebyly žádné problémy a vše vypadalo hladce. 

Asi by to byl moc velký zázrak, kdyby se žádný zádrhel neobjevil (neměla bych ani o čem psát) a tak se stalo, že v balení chyběli nějaké drobné předměty. Šlo o nějaký druh speciálních šroubů. A tak  se strejda rozhodl pánům zavolat s nadějí, že se bude moc taková "drobnost" vyřešit pomocí telefonu. Spletl se, bylo zapotřebí vyplnit asi dva reklamační formuláře a ty poslat (naštěstí to stačilo pouze elektronicky). 

Nedokážete si představit naše nadšení, když jsme zjistili, že jednáme se seriózní firmou (ne jako v kauze moje postel, o které se můžeš dočíst zde), když nám obratem odpovídali, že šrouby neprodleně doručí. Druhý den měl strejda hned ráno telefonát od dopravce, že pro něj má nějaký balíček. Vzhledem k tomu, že byl strýček v práci bylo domluveno, že mu to nechají u něj v práci někde na vrátnici. Vše se zdálo v pořádku.

Když přišel strejda večer domů, tak jsem se ho ptala, jestli nese ty šrouby. Odpověď mě ale překvapila. Ne, nenesl. Jelikož oběhal asi tři místa (vrátnice, podatelna a už nevím co), kde by mohli být a nikde nejsou :-(  Naštěstí druhý den měl již větší úspěch. Ukázalo se, že šrouby měla paní odněkud z personálního oddělení... (Nechápu.)....

úterý 13. října 2015

Nika a nábytek - 2. příběh


Dříve, než se pustím do vyprávění druhého příběhu, přiložím sem zvědavcům jednu fotografii.



Kdo četl, můj minulý článek, tak se jistě dovtípil, že právě toto, je ten tak dlouho očekávaný nábytek, který nám skutečně minulou středu z ASKA dovezli. Teď už zbývá si pořídit jen stěnu a dekorace. Ale mám tak trochu obavy, že pokud to i nadále půjde stávajícím tempem, jako doposud budeme rádi když na Vánoce budeme mít obývací stěnu a na Velikonoce ten zbytek :D


Tak a teď hurá na druhý příběh!

úterý 6. října 2015

Nika a nábytek - 1.příběh

Už pár dní se odhodlávám k tomu napsat článek a teď je tady! Nějakou chvilku jsem přemýšlela o čem by asi tak měl být, měla jsem pár nápadů, ale nemohla jsem se rozhodnout. V tom mi velice pomohl Pipiin článek, ve kterém zkritizovala praktiky jistého e-shopu a já se tak odhodlala k tomu, abych napsala dnešní článek o tom, jak je těžké si v dnešní době pořídit nábytek (ač se to zná neuvěřitelně snadné) a o praktikách výrobců a prodejců.


Každému z nás se jistě stane, že si dříve nebo později bude muset pořídit nějaký ten kus nábytku. Někdo už to má za sebou (tomu gratuluji a budu jedině ráda, pokud se o své zkušenosti podělí), jiné to čeká a nechť těm tento článek slouží jako důrazné varování.
Příběhy, které Vám tu budu popisovat se odehrály během posledních cca dvou měsíců (takže relativně během krátké doby) a popisují mé vlastní zkušenosti. Musela jsem si zařídit pokoj a pomáhala jsem strýčkovy s výběrem ná
bytku do obýváku v jeho bytě a tady jsou jednotlivé příběhy:


1. Příběh - Výběr nábytku do obýváku

Do "nábytkárny" vcházíme s naprosto jasným cílem. Potřebujeme sehnat nějakou pohovku, křeslo, židle k jídelnímu stolu a konferenční stolek. Řeknete si to nic není, oběhnou prodejnu vyberou, zaplatí a oni jim to dovezou, ale ...
Více jak hodinu jsme strávili vybíráním nábytku. V první řadě jsme potřebovaly vybrat pohodlné polohovací křeslo, rozhodli jsme, že od toho se bude odvíjet ten zbytek. Máme jej a vybraný i pěkný dekor. K němu jsme následně vybrali pohovku (a k ní ve stejném dekoru ještě jedno běžné křeslo). Tak aby to k sobě pasovalo se nám povedl vybrat pěkný konferenční stolek a k němu o patro výše židle k jídelnímu stolu (vzhledem k tomu, že obývák je propojený s jídelnou to byla fain zpráva). V horním patře (kde jsme si vybrali židle) jsme si odchytli pracovníka, kterému jsme ukázali ty židle, on vše sepsal, naklepal do počítače a řekl až si dole zajistíme ten zbytek. Dosud žádný problém. Sejdeme o patro níž a pokoušíme se najít nějakou obsluhu. Nic! Běháme tam jak šílení a nikde nikdo. Asi po 15 minutách úspěch - přišla paní (děsně překvapená, že ji někdo vůbec hledá). Jdeme tedy a ukazujeme ji polohovací křeslo (to které jsme vybrali jako první...) a vysvětlujeme, jaký dekor jsme si vybrali. Paní nám to odkýve a pak dodá: "No, ale tenhle není za tu cenu těch 8 890Kč, co je tu napsaná, ale za 12 890Kč." Dozvídáme se, že to nám přece mělo být absolutně jasné, že je to tam přece napsané milimetrovýma písmenka někde dole v rohu. [Jiné dekory za příplatek.] <- ještě menší
A co teď dál? Vždyť přece podle toho máme vybranou pohovku, konferenční stolek a i ty již objednané židle. Jak to vyřešíme? Přeci jen je v tom dost velký finanční rozdíl. A vůbec co si to dovolují!!! Nepříjemnosti! Chvíli se s paní handrkujeme, na nakonec prohlásí, že by tu byla možnost dát, že by paní ze zákaznického servisu mohla dát nějakou slevu, ale to by se musel udělat nějaký větší nákup. Okamžitá otázka: "A co znamená jako větší nákup." "Jo to já nevím, tak 20, 30 tisíc." Tak ona neví? Dvacet, nebo třicet? Asi na tom není tak finančně špatně, když v tom nevidí rozdíl. Ale vzhledem k tomu, co máme vybráno splňujeme tak těch 27-28 tis. tak paní posíláme za paní do zákaznického servisu ať se jde domluvit. 
Po nesmírně dlouhé době (už jsem měla strach, že se chudáček v tom velkým obchoďáku někde ztratila) se vrátila s tím, že tady nám tu paní tu slevu dá, ale i tak to křeslo nebude za 8 890Kč, ale 9 430Kč. V tomhle okamžiku rezignujeme my a přijímáme. Sepíšeme zbytek věcí, které chceme. Čtvrt hodiny papírujeme a vyslechneme si, co se bude muset ještě doplatit (doprava, poplatek za vystěhování víc jak do druhého patra, atd...). OK, dobrá, hlavně, že to budeme mít. Výsledek: vše bude dodáno v 35. týdnu jen polohovací křeslo ve 39. OK, OK.

A jak to všechno dopadlo? Dneska je 41. týden. A doma není ani jediný kus nábytku. Nikdo nezavolal, nikdo nic neřešil. Zlom nastal v sobotu večer (o víkendu večer!!!), kdy paní že teda nábytek přivezou ve středu, tudíž zítra. Tak jsem na ně zvědavá. Co myslíte, bude mít zítra již na čem sedět?

A závěr na konec? Rozhodně nedoporučuji si nábytek pořizovat v "nábytkárně", která má bílo-červené logo a její název má čtyři písmena. A co vy, jaké máte zkušenosti?

A na co se můžete těšit příště? (No rozhodně Vám dát vědět, jak to dopadlo, jestli nábytek máme už doma, nebo stále ještě čekáme.) Povím Vám, jak to bylo s nábytkem do mého pokoje! To se teprve budete "bavit".

pondělí 14. září 2015

Nika na únikovce


Skoro na konci mých nejdelších prázdnin za všechny poslední školní léta, jsem trávila dovolenou společně s mojí rodinou. Naše původní dovolenkové plány překazilo počasí a tak místo toho, abychom poznávali krásy Šumavské přírody a lezly po rozhlednách jsme zvolili náhradní program a to týden (vlastně necelý) v Plzni. Když jsem připravovala program pro náš pobyt tam, říkala jsem si, jaká to bude hračka, přeci v evropském hlavním městu kultury v roce 2015 se člověk nudit nemůže, ale spletla jsme se! (Ale můj osobně-profesionální názor o tomto titulu města někdy jindy) Několik výletů bylo fiaskem a já z toho nakonec byla celkově hodně znechucena, ale pravdou, je že jeden program se mi velice líbil!!! A myslím, že na něj budu ještě dlouho vzpomínat!

Náhodou, jsem na internetu narazila na únikovku v Plzni. Dříve jsem o ni slyšela, četla pár recenzí, ale vše jen ze zahraničí. Neměla jsem vůbec ponětí o tom, že něco takového je u nás v republice natož v Plzni. Byla jsem z toho nadšená tak, že jsem neodolala a přihlásila nás. 

Ptáš se, co to ta únikovka je? No, jak to jen vysvětlit... Hrál/a jsi někdy hry stylu Escape the door? Jde o to, že tohle je v realitě. Někam přijdeš, oni tě tam na hodinu zamknou a vy se za tu dobu musíte pokusit uniknout, pomocí toho, že vyluštíte nejrůznější hádanky a šifry.

Zaujalo tě to? Tak neváhej a podívej se na jejich stránky. Ano, možná Vás z počátku bude odrazovat vyšší cena, ale vezte, že ta zábava za to stojí. A navíc, tohle nezažijete každý den!

A jak jsme vlastně dopadli my? No.. pravda je, že v šedesáti minutách jsme se ven dostat nestihli, ale měli jsme výbornou obsluhu, která nám ten čas trochu prodloužila. Ven jsme se nakonec dostali. V čase 69minut. 

Únikovka pro nás byla opravdu skvělou volbou. Bezvadně jsme se bavili. A já musím navíc ještě poznamenat, že celá ta myšlenka únikové místnosti (Pokoj prastrýce Josefa) je perfektní! 

A co ty? Znáš únikovky? Navštívil jsi někdy nějakou? Nebo tě alespoň můj článek zaujal a plánuješ její návštěvu? Pokud ano, radím vzhůru do toho! A nenechte se vůbec odradit tím, že úspěšnost je 14% není to o tabulkách, ale týmové spolupráci a nápadech v daný okamžik.

pondělí 7. září 2015

Na veřejných záchodcích

Tak a máme tady další pondělí a s ním i další článek! I když se musím omluvit, že Vás pro tentokrát takto odbudu, ale vše má svůj důvod. Příběh který je níže není mým díle, ale mám důvod proto ho zde publikovat, jelikož se mi v posledním týdnu přihodila hodně podobná záležitost. :-D
Mějte se hezky a příští týden nashledanou ;-)

pondělí 31. srpna 2015

Z tvého světa odejdu

Byla rozčílená, vzteklá a zklamaná jako ještě nikdy v životě. Procházela bezmyšlenkovitě budovou pouze s jediným cílem, být od toho mizery co nejdál. On to ale nemohl všechno jen tak nechat plavat, nechtěl to jen tak hodit za hlavu. Záleželo mu na ni, již to pro něj nebyla jen povinnost. Úkol, který musí splnit a chtěl aby to pochopila. Šel za ni.

"Stůj! No tak zastav!" volal na ti a v jeho tón zněl nanejvýš naléhavě, ona ho však vůbec slyšet nechtěla. Chtěla být pryč. Daleko, daleko od něj, od toho mizery. Jak ji to vůbec mohl udělat? Jeho volání za jejími zády ji donutilo ještě přidat do kroku. Snažila se utéct, být pryč a už nikdy o něm nic neslyšet, nic o jeho důvodech. Přála si na všechno z posledních dvou let zapomenout. Přála si, aby jej nikdy nepoznala. Zběsile utíkala a slzy ji při tom kanuly po tvářích, cítila se podvedena.

"Nech mě to všechno vysvětlit!" chtěl si promluvit. "No to zastav!" volal, ale ono neposlechla, jen za sebou zavírala dveře, aby pronásledovatele co nejvíce zpomalila. Přála si, aby odhalení posledních minut byl pouze sen a ona se vyděšená probudila vedle něj a vše bylo zase v naprostém pořádku.

Po několika minutovém, zuřivém běhu napříč budovou se mu ji podařilo dohnat. Chytil ji za levou ruku nad loktem, snažila se mu vysmeknout, ale bezúspěšně. Kolemjdoucí po nich házely zvědavé pohledy, což oba znervóznilo a donutilo se trochu zklidnit. Věděl, že má asi poslední šanci. "Nech mě všechno vysvětlit. Prostě si jen vyslechni moji verzi. Pokud i pak budeš chtít jít, nechám tě."  Sama nevěděla proč po tom všem souhlasila s tím, že si jej vyslechne. Kývla hlavou na souhlas. "Ale ne tady." a hodil nevinný výraz po lidech okolo nich. Souhlasila. Zamířili k ní domů. Byla zvědavá, co ještě se dozví.

pondělí 24. srpna 2015

Jen můj stín a víc už nic - Návrat


Armádní letadlo C130 dosedlo na ranvej vzdálenou přes patnáct kilometrů od hlavního města. O pár minut později, již z něj vystupovali desítky vojáků, na které za bránou vojenského letiště čekaly jejich rodiny, pro které jejich synové, manželé a otcové byli hrdinové, kteří se právě vrátili z války. Našly se mezi nimi i ženy, ale jen jedna z nich neměla na sobě uniformu a přestože byla ze své vlasti déle než všichni ostatní na palubě, nikdo z rodiny na ni nečekal. 

Když vyšli ven, davy příbuzných vítaly své hrdiny a hrdinky doma. Ti se s radostí a v dojetí vrhali do jejich náručí a s pocitem bezpečí odjížděli do svých domovů. Na skutečnou hrdinku však čekal jen vládní vůz, který ji odvezl do centra města, kde se po třech letech a dvou měsících měla ukázat ve své kanceláři.

Černý automobil zastavil před jednou z nejvyšší budov města a řidič promluvil na pasažérku, kterou právě dopravil na místo určení. Mladá žena s divoce kudrnatými černými vlasy poděkovala, převzala od muže doklady, které ji podal a vystoupila. Její rychlé a pevné kroky, během niž hledala v dokumentech které ji podal řidič propustku do budovy, ji zavedly přímo k hlavnímu vstupu.

Nemohla si nevšimnout pohledu, který po ni vrhali strážní u bezpečnostního rámu, jenž ten den měli službu. Bylo to pro ně překvapení. Tu černovlasou, hnědookou, štíhlou ženu z nich ani jeden neznal  a přesto měla platné oprávnění pro vstup.

Bez váhání odevzdala svoji zbraň na bezpečnostní pás a bez jakékoliv komunikace se strážnými prošla bezpečnostním rámem a zbraň si opět odebrala. Tento postup dobře znala, ač jej již dlouho neabsolvovala. Dále směřovala rovnou k výtahu, kde zmáčkla knoflík s číslem šest.

Cesta, která trvala necelou půl minutu ji však připadala jako věčnost. Když se však dveře otevřely a ona po více jak třech letech vstoupila do patra, kde se nacházeliy kanceláře agentů, byla zaskočena tím, co spatřila.

Její kolegové, všichni do jednoho, stáli a tleskali k jejímu úspěchu. Byl mezi nimi i ředitel celé agentury CIA. Bylo to velice dojemné přivítání, které ji na tváři vykouzlilo úsměv, který ji dovolil pocítit ten respekt, který k ni její kolegové chovají. V tu chvíli byla i ona hrdá na svoji práci a věděla, že má smysl i na úkor osobních obětí.

Když projev uznání utichl a Cristin už byla jen středem zvědavých pohledů, následovala ředitele do jeho kanceláře, kde ji čekalo velice krátké uvítání zpět z mise. Šéf ji nařídil ten den vyřídit pouze nezbytnou agendu a jít konečně domů. Neměl tušení čím vším si prošla, ale věděl jaké oběti přinesla a nechtěl ji po takovém výkonu zase hned tolik zatěžovat. Věděl, že potřebuje i odpočinek... Avšak při odchodu z jeho kanceláře nezapomněl ředitelským přísným tónem nakázat: "Zítra podáte hlášení o průběhu mise. Přesně v devět!"

pondělí 17. srpna 2015

Atlantida

Čtení je moje velká vášeň. Ano, ano, dalo by se říci, že já jsem příklad pravého knihomola! Nemohu projít kolem výlohy antikvariátu či knihkupectví, aniž bych vešla dovnitř nebo se alespoň na hodně dlouho nezadívala, jak ty krásné knížky tam na mě pokukují. Nestane se, abych si každý měsíc nezašla do knihovny a nepřinesla si hromadu knížek, které pak radostně přelouskávám.

Před pár dny jsem byla opět v knihovně. Spokojeně jsem procházela mezi vysokými regály a přemýšlela jsem, které kousky si zabavím pro sebe. Měla jsem jich už pár vyhlídnuto, když jsem zahlédla knihy ze série Jacka Howarda od Davida Gibbinse a bylo to! Bylo rozhodnuto! Vzala jsem si všechny knihy z oné série, které má knihovna k dispozici a utíkala jsem domů.  Nemohla jsem se dočkat až se do těch knih ponořím.

Během pár posledních večerů jsem si na první knihu ze série vymezila nějaký ten čas, které přes dny i noci mnoho nemívám a pustila jsem se do tajemství, které kniha skrývala. Knihu jsem dočetla přesně dnes v půlnoci a nyní vám přináším její recenzi :)

Jack Howard: Atlantis by David Gibbins


David Gibbins si pro svoji první knihu vybral naprosto skvělou záhadu - samotnou Atlantidu. Asi by se stěží hledal někdo, kdo by někdy o Atlantidě něco neslyšel, je to skvělá záhada která už po tisíciletí láká snad každého a stále a stále motá hlavy historikům.
V knize se hlavní hrdinové, za pomocí nových indicií získaných při probíhajících vykopávkách v Egyptě a v Egejském moři, snaží objevit samotnou citadelu o které nikdo dlouhá léta neslyšel. Co myslíte uspějí nakonec? Já vám prozradím, že ano, když to jsem asi každý tušil, co by to jinak bylo za podivnou knihu, že?

Prvních několik kapitol z mého pohledu bylo naprosto dokonalý. Text na úrovni, jazykově i obsahově. Zde se nejvíce ukázalo, že autor opravdu dobré informace z prostředí archeologie (vystudoval ji), které umí do díla skvěle zakomponovat.
Následovalo však několik kapitol, které pro mě nebyly tak zábavné, hodně technických údajů a děj téměř totožný. Ale tyto kapitoly opět vystřídalo napětí, kdy autor využíval takové jazykové prostředky, že jsem si velice snadno mohla vybavit prostředí a děj díla. Dokonce jsem v určité části knihy začala mít o hrdiny strach a to se mi u knih nevstává.

A samotný závěr byl opravdu strhující. Samozřejmě vše dobře dopadlo, jak se u knihy dalo čekat, ale mimo to, jak s veškerým tím poznáním během toho díla, se samotnou Atlantidou, autor naložil, to považuji za dokonalý. Nestává se mi opravdu často, že bych nedokázala u díla odhadnout konec. (věřte, že po tom, co děl mám načteno, to člověk podle jazykových prostředků a dějového spádu prostě pozná).

Dle mého vlastního názoru, bych řekla, že koncem nejen že se tato kniha vyrovná Šifře mistře Leonarda. Což je mimochodem cíl, kterého chtěl autor dosáhnout a vůbec to neskrýval. Kdybych měla dílo srovnat s tím Downa Browna, řekla bych že samotným dějem je stejně významná a dobrá, co se týče zápletek tak ty jsou obdobné, avšak jazyk který byl použit v Brownově Šifře, je poněkud na vyšší úrovni než zde (i když to zajisté lze přisuzovat faktu, že Atlantida je Gibbinsovo první dílo), ale jazyk zde vyrovnává již zmíněný fakt fascinujícího závěru, který podtrhl celou hlavní myšlenku díla.

Na samotný závěr bych ještě ráda napsala pár řádků:
Dílo Atlantida, jsem četla s velkým zaujetím, i když je pravda, že jsem si ji vyhlídla jen díky názvu, zkrátka Atlantida je již tisíciletí lákadlem pro všechny. Přečíst knihu mi nezabralo mnoho času a to nasvědčuje tomu, že opravdu nějakou literární hodnotu má. V knize je opravdu hodně přiblížený svět archeologů a každodenní problematika jejich práce. Autorovi se rovněž povedlo upozornit na aktuální nestabilní situaci na Blízkém východě, což dílo vyzdvihuje.
Přečíst Atlantidu bych doporučila každému, kdo má rád historii či archeologii nebo tomu, kdo má rád napínavé příběhy. Dodala bych pouze, že bych tuto knihu nedoporučila jako oddychovou četbu na spaní, na to se nehodí vzhledem k náročnosti a odbornosti textu, ve kterém je využito spoustu odborných a technických výrazů. A pokud dílo budete číst v českém překladu, musíte počítat s pár překladovými chybami, které nebyly při korekcích objeveny. Nejedná se o nic významného, avšak povšimnete si jich. Ale překladatele bych za to rozhodně nekárala, odvedli výbornou práci, která zajisté k náročnosti textu nebyla jednoduchá a s ohledem na to je pár drobných chyb v textu zanedbatelných.

Atlantida zaujímá čestnou položku v seznamu čtenářské výzvy 2015 - první autorova kniha.
Knihu jsem si již zakoupila i do své knihovny :-)

pondělí 10. srpna 2015

Přichází nový den - Osud


Osud. Každý jej máme. Když se narodíme, je nám předurčen. Všichni v životě kráčíme po cestě, která nám byla předem stanovena. Každý den, jeden za druhým, plníme svůj úkol, své poslání. Je důvod proč jsme zde. Dříve či později naše předurčení ,osud, bude naplněno.

Tak jako všichni lidé jsou si rozdílní, jsou individuální i jejich osudy. Osudem někoho je žít poklidným životem a mít děti, aby i ti mohli mít svůj osud. Osudem jiného je pomáhat. A stává se, že osudem jiného je stát včele velkých změn, být spasitelem, být světlem, které vyvede lid z temnoty na světlo.

Vše co děláme, každý den, každou sekundu děláme, aby byl naplněn náš osud. Mnoho věcí se v průběhu života změní, ale vše za jediným cílem - naplnit osud. Ten se nezmění. Je stále stejný. Od kolébky k rakvi. Doprovází nás aniž bychom si jej byli vědomi od narození ke smrti. Je s námi neustále.

Jsme jeho loutkami a vše co děláme, děláme z jeho vůle. Naše činy jsou jeho činy. A proto za každým velkým skutkem muže či ženy hledejme osud. Stejně jako ve všech příbězích. Pochopme, že když se má něco stát, stane se.

úterý 4. srpna 2015

Jen můj stín a víc už nic - úvod


Poněkud netradiční příběh, od autorky mého věku, bude pojednávat o neobyčejné ženě, která si zcela právem zasloužila úctu svých přátel, rodiny a spolupracovníku. Každý den, každou hodinu, ve své práci dává v sázku svůj život, slouží své vlasti a stará se o to, aby její rodina a přátelé byli v bezpečí.

Tyto stránky nám přiblíží její život. Život, který dává v sázku za všechny ostatní. Toto dámy a pánové bude příběh o hrdinství, loajalitě, cti, kompromisu, smíření, přátelství a tajné lásce. 

pondělí 3. srpna 2015

Slza, co tajemství skrývá - Tam, kde všechno začalo

Příběh, který Vám budu vyprávět se odehrál už dávno. Byla jsem ještě děvčátko, které teprve začínalo poznávat, co je to život. 

Prvním rokem jsem navštěvovala školu u nás ve městě a odpolední volný čas jsem zaplňovala nejrůznějšími aktivitami. Dvakrát týdně jsem navštěvovala kroužky plavání v sousedním městě, takže jsem se velice brzy naučila sama jezdit autobusem či vlakem. Rodiče byli nadšeni, že mám aktivitu a jsem z domu. Bylo to pro ně výhodné. Dvě hodiny odpoledne v bazénu, to byl splněný dětský sen. Vždy jsem se tam těšila. Vodu jsem zkrátka zbožňovala a je tomu tak do dnes. 

Na lekcích plavání jsem si získala pár nových kamarádů, ale jak to v kolektivech bývá i  nějaké nepřátele. Obzvláště jeden chlapec se stal mým úhlavním nepřítele a vlastně dodnes ani nevím proč. Soupeřili jsme a předháněli se snad ve všem, co šlo. Oba jsme si mysleli, že zrovinka on musí být ten lepší. A souboje  pořádané v rámci plaveckého výcviku nás v tom hašteření jen podporovaly.

Dnes na tuto dobu velice ráda vzpomínám a rovněž i na toho hnědovlasého, lehce oplácaného chlapce. Pamatuji si, jak jsme si mnohokrát vyměnili názor o tom, kdo z nás dvou je lepší plavec. Nevím jestli již v takovém věku to mohla být mužská ješitnost, či jen dětská touha po tom být nejlepší, ale on se mě vždy snažil přesvědčit o tom, že na něj nikdo nemá. Ach, jak jen byl zklamaný, když jsem jej při jednom ze závodů předhonila. Tehdy odcházel z bazénu domů v slzách. 

Naštěstí dětská nenávist není tak silná, jako dospělých a během pár následujících týdnů tyto konflikty a rozepře ustaly. Přátelé se z nás sice nestali, ale alespoň jsme na lekce chodili opět s radostí a ne se strachem z toho, zda to tentokrát nebude ten druhý, kdo předhoní toho druhého.

Víte, skoro jsem až zapomněla na to, jak krásné časy to byly, plné té nevinnosti a plny zvláštních okamžiků. A když na ně teď na všechny vzpomínám, jako bych  byla znovu šťastná, jako bych alespoň na krátké okamžiky byla znovu malá slečna. A když jen pomyslím na to, že tohle vše je jen začátek dlouhého života, kane mi po tváři slza, která odhalí ještě mnohé příběhy.

Slza, co tajemství skrývá - úvod


Každý má svůj příběh. Všichni! Každý z nás projde životem a zanechá za sebou nějaké stopy. Potká jiné lidi, naváže s nimi nějaké vztahy. Některé z těch lidí ovlivní více, jiné méně. S některými z nich se s přátelíme a navážeme bližší vztahy. Tito lidé ovlivňují naše životy stejně tak, jako my ovlivňujeme ty jejich.
Naše přátelství, naše vztahy za námi zanechávají koleje. A vydáme li se po nich nazpátek můžeme odhalit životních příběh. Příběh, který napsal sám mistr Čas. Když se nám naskytne možnost vyslechnout něčí příběh, měli bychom se této příležitosti chytnout, je to totiž příležitost, jak prožít část života někoho jiného, nejen toho svého.

Slyšela jsem v životě už hodně příběhů a každý z jich je jiný, ať už obsahem nebo tím, jak je vyprávěn. Zejména ženy ve starším věku umějí životní příběhy vyprávět velice krásně. A jestli mi to dovolíte, já bych se ráda o jeden takový příběh podělila s vámi.

Vrátíme se po dlouhých kolejích života až do věku, který nám bude mnohem bližší a od něj začneme své vyprávění. A jak budeme stárnout my, bude stárnout i tento příběh, ikdyž možná o něco rychleji. Příběh nás provede nejrůznějšími zákoutími osudu, avšak na samé konci nás budou čekat (jako u každého příběhu) zvony, které příběh navždy skončí.

Avšak jedno si během této dlouhé pouti uvědomíte, stejně jako já . Dojdete k poznání, že NA KONCI JE KAŽDÝ HRDINOU SVÉHO PŘÍBĚHU.

Diovy slzy

























Z tvého světa odejdu

























Sbohem lásko nech mne jít